Dějiny sboru ve zkratce
Kořeny růždeckých evangelíků sahají až do 16. století, kdy na Valašsko proniká reformační hnutí. Převahy zřejmě nabývá luterství. Ještě v roce 1634 je zmíněn (luterský) kazatel (predikant) Rafael. V místě ale pravděpodobně působila také Jednota bratrská. (Růžďku nalezneme na Komenského mapě Moravy z roku 1633 jako kostelní ves.)
16. a 17. století je obdobím poměrně velké tolerance a spolužití různých vyznání. Po bitvě na Bílé hoře (1620) a následné rekatolizaci evangelíci museli přestoupit na katolické vyznání, opustit domov, anebo se snažit své přesvědčení a věrnost uchovat i v nepřejících podmínkách. Tajná shromáždění po lesích, pašování a skrývání knih, cestujících kazatelů – to patřilo k životu (či přežívání) evangelíků v českých zemích v 17. a 18. století.
Tak tomu bylo také v Růžďce (podobně jako na celém Valašsku). Evangelíci nesplynuli se svým okolím, ale stále si udržovali svou identitu. Nacházíme zmínky o místech tajných setkání (na Zbořisku, v Bučníku, Kolibě, na Klenově) i jména aktivních pracovníků (Pavel Hořanský, Jan Bartoň, Ondra Holý, Martin Vaněk, Jiří Urban). Zde se lidé scházeli, aby četli a vykládali Písmo, konali bohoslužby. Zdá se, že naprostá většina vesnice zůstala evangelickému vyznání věrná po celou dobu. Jistou roli v tom sehrály i kontakty s blízkým evangelickým Slezskem a Slovenskem, což se projevovalo v zásobování literaturou a v návštěvách evangelických kazatelů.
Asi nejvýznamnější a také nejznámější událost této doby se odehrává v roce 1777 a je spojena s vydáním tzv. falešného tolerančního patentu, kterým chtěli jezuitští misionáři zjistit skutečné počty lidí hlásících se k evangelictví na Valašsku. Po jeho vyhlášení se na Vsetínsku ke své původnímu vyznání začaly překvapivě hlásit tisíce lidí – celé vesnice, městské a obecní rady. Následovalo zatýkání, vyslýchání, věznění.
Z Růžďky byl k výslechu předvolán mimo jiné Pavel Hořanský – tajný kazatel. Nedostavil se, a tak pro něj byla ze Vsetína vyslána eskorta úředníků převlečených za vojáky. (8./9. června) Když byl zatýkán, seběhla se na jeho obranu značná část vesnice (dle soudobých vyprávění celá) a v nastalé potyčce byli čtyři lidé zabiti. (Tuto událost připomíná pomníček v horní části obce). Pavel Hořanský byl však zatčen a poslán do vyhnanství v Sedmihradsku, kde zemřel.
V říjnu 1781 vyšel pravý toleranční patent a evangelíci se mohli konečně svobodně přihlásit ke své víře veřejně. Nebyla to sice náboženská svoboda v pravém slova smyslu (po značných a čím dál složitější úředních překážkách zbyla možnost vybrat si pouze ze dvou povolených evangelických vyznání, mezi které nepatřila Jednota bratrská, kterou by si ovšem asi vybrala většina evangelíků). Oproti minulosti to byl ale zásadní posun. V Růžďce hned toho roku vzniká evangelický sbor. Na přelomu roku 1781/2 přichází první kazatel Ondrej Sloboda ze Slovenska – luterán. Sboru je ovšem bližší vyznání reformované (kalvínské), a tak se s kazatelem nepohodnou a ten v r. 1786 odchází.
Zpočátku se shromáždění konají po stodolách, ale již v r. 1783 je postaven první dřevěný kostel, v roce 1810 druhý.
Současný zděný kostel byl postaven v letech 1863-1872 za faráře Josefa Odstrčila. Za jeho působení byla postavena též fara a tzv. konfirmační sál („domek“, dnešní zdravotní středisko). Sbor získává pozemky a zhruba 39 ha lesa.
Hned od počátku do sboru přichází také evangelický učitel. Po dlouhém úsilí byla povolena a postavena vlastní škola (1842).
V roce 1918 dochází v Českých zemích ke spojení dvou evangelických proudů – kalvínského a luterského a vzniká „Českobratrská církev evangelická“, k níž náš sbor patří. Sbor má v této době kolem 1780 členů (i ten obrovský kostel bývá plný).
Počátek století je obdobím horečné činnosti různých organizací a spolků. V růždeckém sboru vzniká a pracuje Sdružení mládeže, rozvíjí se práce nedělní školy, konají se večerní bohoslužby (nešpory) na pasekách.
V roce 1922 farář Odstrčil po 55 letech působení odchází.
Mnozí ve sboru pociťují, že z víry se stává mrtvá tradice, která se neprojevuje v každodenním životě. Hledají živější duchovní a mravní život. Někteří ho ve sboru nenacházejí a nevidí cestu k nápravě, a proto se rozhodnou z něj odejít a vstupují do „Jednoty českobratrské“ (dnes Církev bratrská) – na Jasénce a na Velké Lhotě.
V roce 1925 přichází farář Viktor Hájek, za jehož (i když) krátkého působení dochází opět k vnitřnímu oživení sboru. V roce 1927 je vybudován pomníček událostí z r. 1777, kde se začnou pravidelně konat vzpomínkové slavnosti. Po čtyřech letech Hájek odchází do Brna (a později se stane synodním seniorem).
Jeho nástupcem se stává farář Jan Vejnar. Během války a po nástupu komunistického režimu zde působí farář Jaroslav Horák.
Po válce mnoho lidí odchází do pohraničí a sbor se zmenšuje. Úbytek pokračuje s obecně rozšířeným vylidňováním venkova. Také období komunistické diktatury vedlo k protříbení členstva. Jak dokládají zápisy z církevních matrik, mnoho lidí církev opustilo, aby mohlo studovat nebo se věnovat svému zaměstnání. Ne všichni však tlaku doby podlehli. Mnozí evangelíci zastávali v obci významné funkce.
V roce 1968 měl sbor kolem 1200 členů.
V této době působí faráři Josef Koláčný a výrazný Karel Matějka, za nějž sbor získává výraznější vyznavačskou podobu. Vytváří se „živé sborové jádro“, zároveň se ale ztrácí vazba na okrajové členy sboru.
V roce 1957-8 je fara přestavena sborový dům (současný stav), v r. 1965 nově upraven vnitřek kostela.
Po Matějkově odchodu v r. 1986 je sbor delší dobu bez stálého faráře, přesto díky aktivním členům sborová činnost probíhá jak po stránce provozní (opraven kostel), tak po stránce duchovní (mládež, práce s dětmi).
Krátce zde působí vikář Tomáš Adámek. V roce 1992 přichází farář Tadeáš Staniek. Vznikají kazatelská místa na Bystřičce, Malé Bystřici a na Dušné (zaniklo). Spolu s manželkou Wandou se intezivně věnují práci s dětmi a mládeží, opět se vyučuje náboženství na škole.
Sbor čítá v tuto dobu asi 600 členů (což zhruba odpovídá počtům ze sčítání lidu v roce 2001)
V roce 1999 manželé Staniekovi odcházejí a v říjnu 2001 přichází farář Martin Fér.
To už ale snad není historie.
Faráři sboru:
1782 – 1785 – Ondrej Sloboda
1786 – 1792 – Jan Intzédy
1792 – 1798 – Štěpán Kalnay
1798 – 1801 – Jan Fabry
1801 – 1807 – Jan Holý
1807 – 1812 – Jan Pail
1812 – 1816 – Samuel Szalai
1817 – 1867 – Pavel Jelínek
1867 – 1922 – Josef Odstrčil
1925 – 1929 – Viktor Hájek
1929 – 1942 – Jan Vejnar
1943 – 1950 – Jaroslav Horák
1951 – 1968 – Josef Koláčný
1968 – 1988 – Karel Matějka
1988 – 1992 – Tomáš Adámek
1992 – 1999 – Tadeáš Staniek
2001 – 2011 – Martin Fér
2013 – 2017 – Jana Kadlecová
od 1.9.2018 – Radek Hanák
Kurátoři:
František Hurta
František Bartoň
Jan Kočíb
2002 – Jan Dančák
Některé prameny k historii sboru (dostupné též ve farní kanceláři):
- Archiv sboru ČCE v Růžďce
- Památník Českobratrské církve evangelické; ed. František Bednář, Kalich, Praha 1924
- Církev v proměnách času 1918-1968; Kalich, Praha 1969
- Církev v proměnách času 1968-1999; Kalich, Praha 2002
- Růžďka – pohled do minulosti obce na Valašsku; Ladislav Baletka,Vsetín 1998
- Bystřička; Pavel Kotrla (ed.), Bystřička 2002
Pomníček v Holešově
Drazí milí přítomní.
Přede mnou tu u pomníčku mělo řeč již mnoho významných lidí. Já jsem tu jaksi kovidovou pandemii přivátý. Tím naznačuji, že jistě by sem patřil někdo jiný. Když jsem byl osloven, nedalo mi, abych přece jen využil příležitost tady promluvit.
Událost, která se tu v Růžďce stala v noci na pondělí po Trojiční neděli je známá. Ano známá. Příběh zaznamenali faráři Jan Intzédy, a po něm Pavel Jelínek. Originály jsou uloženy – faráře Jelínka u nás na faře v archivu a zpráva f. Jana Intzédyho v Ostřihomském archivu. Ten příběh také zapsali písaři při výsleších Pavla Hořanského v Uherském Hradišti císařskou vyšetřovací komisí.
Známá…, ale už jen těm, co se o ní zajímají a nám tady…, naší malé sešlosti.
Co se v těchto místech a poté v následujících dnech, rocích odehrálo, bylo kruté a surové. Začátek byl nápad tří mnichů s falešným tolerančním patentem. Záměr byl zjistit utajené nekatolíky. Ovšem nečekali, že tak mohutnou odezvu způsobí. K „víře otců“ se přihlásilo na Valašsku 12 až 15tisíc lidí, skoro celé dědiny. Také v Růžďce, a dokonce i fojti a na Vsetíně i část městského vedení.
V krátkosti příběh místa a památníku.
Po bohoslužbách, které se konaly na místě zbořeného kostela, který stával uprostřed dědiny, přišli ze Vsetína v noci do Růžďky vojáci a myslivci také písaři převlečení do uniforem a sebrali tajné kazatele. Pavla Hořanského, Ondřeje Holého (Vrškovského), a Jana Šutíka, či Šutu.
Cituji: – V pondělí po tomto svátku došlo v Růžďce ke krveprolití. Na Trojiční neděli se růžečtí evangelíci sešli na dvoře Pavla Urbana k veřejnému bohoslužebnému shromáždění v tak velkém počtu, že to vyvolalo hněv katolického duchovenstva. Bylo vysláno několik vojáků a myslivců, aby “svůdce“ zatkli. Počínali si surově a lid se postavil na odpor.
Očitý svědek události, růžecký zpěvák Jiří Změtka o nívyprávěl: “Když ti antikristovi nelidští holomci Pavla Hořanského vzali, tedy popadše jej, v loži na hůře za nohy, vlékli jej dolů hlavou z chalupy jeho až k potoku, nějakých 100 kroků. Takovým tyranským s tímto písmákem nakládáním a jeho hlavy se o kamení tlučením, dír v hlavě mu nadělali, bolest nemalá jemu způsobena byvši, on křičel a na retu volal. Pročež dědina se zbouřila, lid byv k němu milosrdenstvím hnut se sběhl, jedni druhých k bránění Hořanského vzbuzovali, místo zbraně kůlama se zaopatřili, za těmi vzatými třemi bratry a pravdy evangelické násilníky se brali a dohonivše je na Hořanského lúce, chtěli jim je brát. Načež ti vojáci, myslivci a písaři začali do lidí pálit a skutečně prostřelili Štěpána Kapitána do břicha, až mu střeva za ňadra vyšla, Jiřího Čáníka do levého boka pod srdce do žebra a Václava Žambocha zrovna do srdce, takže v tom okamžení po něm bylo, ježto tam ti dva živí byli a mluvili, dokud domů na desce zaneseni nebyli. Krom těch tří mužů byla zastřelena Kateřina, dcera Ondry Hořanského, a manželka Jana Černíka, poněvadž prý volala:“Poďte a braňte se! Já strýce vzít nedám.“ Na druhý den opět přišel kaprál s vojáky ze Vsetína do Rouštky, a když těm ubohým zastřeleným svědkům a mučedníkům pravdy evangelické zdejší lidé na kaprálův rozkaz šachtu na tom místě, kdež zastřeleni byli, totiž na Hořanského lúce, vykopat museli, dal je pochovat, a to každého v truhle, po dvou truhlách vedle sebe a nohami k sobě.“
Podotýkám, že Kateřina byla těhotná. Raněných bylo víc, někteří zemřeli doma, ale ze obavy z pronásledování se jména nedochovala. Věrohodnost očitého svědka potvrzují i dva výslechy, jimž byl podroben Pavel Hořanský v Uherském Hradišti.
Toto se stalo z 8. na 9. června 1777. A pomníček připomíná: Pomni – zastav se a zamysli se.
Ano, zamysli se. Uběhlo už mnoho let, 244 roků…
Když císařská komise vyslýchala zadržené, odpovídali jim, že na „zbořisku“ stával v Růžďce před dvěma sty lety kostel „našich otců“.
Víme o tom my, naše děti, vnuci? Je to 400 let co je Růžďka uvedena v Komenského mapě jako kostelní ves.
Ano Růžďka má svou historii. Zde na Valašsku v horách s těžko přístupnými údolími zůstávala víra otců hluboce zakořeněna. Mnozí uměli číst a mezi lidmi bylo hodně knih. Měli je různě poschovávané ve svých dřevěnicích. Když se objevili exekutoři, – četl jsem, že kdesi lidi volali: „husy sú v pohance“ aby ostatní svoje knihy schovali. Zůstali jim jako dědictví, některé až z dob, když sem přišla víra (v té době v Čechách a na Moravě nejrozšířenější) kališnická. Zároveň tady byl sbor Jednoty bratrské.
Pavel Hořanský odpovídá při výslechu v Uherském Hradišti, že mu dvakráte knihy byly vzaté a byl za to i „palicován“.
Valaši byli pracovití, jinak by v těchto na obživu chudých horách nepřežili. Hrdí tvrdohlaví a k novostem nedůvěřivý. V nepříznivém počasí se scházívali a četli si ve starých knihách, které si navzájem půjčovali a zpívali písně z kancionálů. Na bohoslužby tajně chodili pěšky po odlehlých místech až do Těšína, Slezska a do Uher – Slovenska. Na severu převládala luterská církev. Na Slovensku jak luterské, tak i kalvínské vyznání.
Kdo se odhodlal jít na bohoslužby ať už do Těšína nebo jinam, musel počítat s tím, že když ho chytili, tak byl velmi přísně potrestán. Bitím, vězením, či nucenými pracemi na stavbách, pokutami jejich syny brali na vojnu, i jinak. Mimo jiné povinnosti, které měli na svém, ještě robotu, naturální a peněžní závazky (desátek štola, i odvody z každého kusu drůbeže či dobytka …). Do kostela na mše museli. Dokonce jakýs horlivý pán jezdil s komplici v neděli po chalupách a koho našel doma, tak ho pověsil.
Přesto si našli čas, aby se sešli a dělali tajné bohoslužby na „zbořisku“, či někde v lese.
Kde ten čas asi brali? …Že?…
Závěr tohoto příběhu, který se udál během nepokojů na Vsetínsku vyvolaný falešným tolerančním patentem, vedl k tvrdým trestům. Byli souzeni zvláštním soudem v Brně.
Jako ukázku vzpomenu pár jmen.
19. ledna 1778 dostal hejtman rozsudek krajského soudu o nekatolících. Do uherských báňských měst Olah Lapos u Nagy-Banya (dnešní Rumunsko cca 800 km) byli odsouzeni k báňské práci: Pavel Hořanský z Rouštky a Martin Adámek z Pržna, Jan Hruška, rychtář z Jablůnky a Jan Tkadleček, rychtář v Hošťálkové, …atd., atd… Jan Hruška z Jablůňky, rychtář, v železech na neurčitý čas; má však také od 12. června 1777 až do jeho převzetí výživu i ostatní náklady jeho hradit…
Odsouzeným do dolů byl majetek veřejnou dražbou prodán, děti odebrány a na vychovávání dány. Dle dvorního dekretu ode dne 25. dubna toho roku platilo se za kojence ročně 20 zlatých za děti 15 až 16leté 24 zlatých, a to tak dlouho, až se samy vyživovat mohly. Hořanskému odebraly děti, chlapce ve stáří půl roku a 3, 14 a 18 let, dceru 11letou.
Mladé chlapce odváděli na vojnu, do vesnic na řadu měsíců bylo rozloženo vojsko, pochopitelně i do Růžďky, o které se museli starat a živit.
Ale ani tak se Valaši nedali a dále se snažili o svoji náboženskou svobodu. Vytrvali ve svém odboji po celé 4 roky a ovlivnili evangelíky na jižní Moravě i na Českomoravské vysočině.
Tak se plnil žalář v Uherském Hradišti dalšími trestanci. Vzpomenu některých, co pocházeli z Růžďky, Sypták, Jan Maniš, Josef Kuropata (portášský kaprál z Jablůnky), Jiří Urban, Ondřej Hořanský, Ondřej Holý (jeho syn se stal jedním z prvních po tolerančních farářů v Čechách), Jan Šutík a další.
No a v roce 1780, 19. listopadu zemřela Marie Terezie. Na trůn nastoupil její syn Josef II. A nastal obrat. Rok 1781 znamenal návrat deportovaných z Uherska a navrácení prodaného majetku. Z vyhnanství se však Pavel Hořanský už nevrátil, zemřel tam.
13. října 1781 se konečně evangelíci dočkali vytouženého tolerančního patentu. V Růžďce se založil opět evangelický sbor a v listopadu bylo zrušeno nevolnictví.
Na konec povídání, které jsem čerpal z několika knih a zápisů v kronikách, pár slov…
Co myslíte, byl Pavel Hořanský hrdina? Jistě ano, byl a je, ale ne takový, jakého se snažili udělat pisatelé z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Naučil se číst, a protože se doma držela tradičně zbožnost po prarodičích, tak asi taky tak žil. To vše se dá vyčíst ze zápisů výpovědí. Spolu s Ondřejem Holým a Janem Šutíkem, ale i s dalšími lidmi se porůznu scházeli a četli si v Bibli i jiných „zakázaných“ knihách zakoupených od tajných kolportérů z ciziny, či zděděných po svých předcích.
Myslím, že největší problém byl, násilím zaváděná katolická víra nevzdělanými knězi. Například z výpovědi Pavla Hořanského cituji:… a čím pak se má člověk potěšit, když jsme my v Růžďce od vánoc do velkej noci neměli kázání jenom dvakrát, a to nám dělají kázání o v šorckoch, v šorcoch (v zástěrkách, v zástěrách) a takové pletky, ještě se člověk z toho pohorší; kdyby oni nám kázali evangelium, my bychme měli nad tím největší potěšení; jak u nás byl kaplanem nějaký Marculin, co se dostal kdesi do Luhačovic, já jsem chodíl velice rád na jeho kázání, tak mně srdce plesalo, když kázal, ještě když farář káže, dobře káže, ale málo kdy se to stává, když kaplanem doháňá; tomu se lidi jenom smějú, ten jenom o fěrtochoch a o šorckoch káže, to není ani z Písma ani z evangelium, tož jaké je to potěšení.
Dnes taková nenávist mezi církvemi zde není ba právě naopak snaží se o vzájemné porozumění. Rozbroje dělají lidé, kteří si myslí, že věří lépe než ten druhý. – Jeho modlitba se Bohu víc líbí než toho druhého a o písních nemluvě. To jsou také ti, co stříleli vraždili a zabíjeli i tady před těmi lety. Dávejme si pozor, ať se z nás nestanou střelci. Neženu vás do průvodu s transparenty a květnatými projevy… Povídejme svým dětem, vnoučatům, co se tady stalo a buďme hrdí na ty mrtvé co tady leží v hrobě. Postavili se zlu. Šli klackama proti flintám. Ať to hodnotí, kdo chce, jak chce.
U pomníčku z 30. května 2021. Zdraví děda Kadlec